Všechno hezké jednou končí, a tak končím i tady.

Utekla jsem na My life´s ridiculous

2. kapitola

29. července 2008 v 18:42 |  ►#_Prokletí Daru
2. kapitola
Začátek příběhu
Lucie se pohodlněji, v rámci možností, posadila. Začala vyprávět.
" Bylo mi čerstvě patnáct.
Večer jsem si lehla doma do postele, a ráno jsem se probudila někde úplně jinde. Velká místnost, masivní černý nábytek, dvoje dveře, paraván, krb. Zvláštní místo.
Netrvalo dlouho a do místnosti vstoupil muž s delšími tmavými vlasy oblečen v černý kožený kabát a černé kalhoty.
"Vítám Tě na svém hradě, dítě! Máš tu jisté poslání, o kterém Ti více řeknu při snídani, která bude za … za hodinu, to by mělo stačit. Nechám Ti tu služku, která Ti pomůže se obléct a učesat. Myslím, že se znáte …" řekl a odešel ke dveřím. Tam se ještě otočil, zamumlal pár slov. Pak konečně odešel.
Teprve teď jsem zjistila, že mám vlasy snad o dva lokty delší.
Moje služka stála pořád ještě u dveří se sklopenou hlavou. Její dlouhé tmavé vlasy jí spadaly na ramena a její tmavší pleť mi nápadně připomínala moji kamarádku.
Když zvedla hlavu, zatočil se se mnou celý svět. Přede mnou opravdu stála moje kamarádka Denisa. V očích ale měla slzy a na tváři se jí žádný úsměv neobjevil. Dokonce jsem si na chvíli myslela, že zapomněla i mluvit.
"Promiň mi to; to já tě sem dostala. Vlastně promiňte. Jsem vaše služka," řekla a dodala: "Měla byste se jít převléknout, jinak to nestihneme."
Já se ale ani nehla.
" Ale …"
" Nic. Já vám to vysvětlím jindy,"odtušila.
A tak mi za paravánem pomohla do oblečení a učesala mě.
Rázem jsem vypadala úplně jinak. Moje oblečení se tenkrát stávalo
ze lněné košile, kožených kalhot, kožených šatů, koženého svrchni-
ku, pláště a kožek. A na hlavě mi vytvořila zvláštní účes z vyčesa-
ných vlasů.
Zbyla nám ještě čtvrthodinka času, a tak jsem Denisu poprosila, aby mi o sobě řekla něco pravdivého, něco opravdu pravdivého.
" Nejmenuji se Denisa; v Itálii příbuzné nemám. Narodila jsem se tady, v téhle zemi. Kdo jsou moji rodiče, nevím; nepamatuji si je. Tvůj Mi - Ehm … Váš Mistr mi vždycky říkal, že mě našel před hlavní bránou do hradu, když jsem byla ještě mimino. A že jsem měla štěstí. Nenašel u mě žádné stopy Daru, a tak ze mě vychoval služku. A před nedávnem zjistil, že ty máš Dar. Poslal mě teda do vašeho světa; vzpomínky vás všech upravil tak, abych se v nich objevovala (u vás jsem byla až od sedmé). Měla jsem za úkol se s tebou skamarádit. Opravdu jsem s tebou kamarádila! Vždycky, když jsem byla nemocná, jsem musela zpátky sem a podat "hlášení" o tobě. Jenomže ti už bylo patnáct a to je takový zvláštní věk. A teď jsi tady. Víš, strašně mě mrzí, že jsi tady, protože to tu nebudeš mít lehké; to vím. A pamatuješ si, jak jsme "bojovali" s těma klackama a jak jste se divili, že mi to tak jde? Neučil mě to děda, ale tvůj Mistr. Původně mě učil jak bojovat, tak sloužit. Postupem času se ukázalo, že nebojuju dostatečně dobře, abych byla voják, a tak se ze mě stala služka. To je asi všechno … Sakra, já už Vám zase tykám; kdyby mě slyšel Váš Mistr, tak bych to schytala!" řekla.
Tak jsem tak seděla na posteli a přemýšlela o tom, co řekla, dokud mě nepopohnala, abych už šla na snídani.
Dovedla mě do jídelny, místnosti, ve které stál kulatý dřevěný stůl s jídlem, okolo něhož seděli dva muži: jeden byl ten, který mě vítal, druhý byl kluk v mých letech; hezký blonďák.
Ten starší muž mi řekl, abych si přisedla ke stolu. Pak vstal a začal povídat.
" Ještě jednou Tě vítám na svém hradě! Podle toho jak se tváříš, nejspíš ještě nechápeš, proč jsi tady. Takže: Máš Dar kouzlit. Tady jsi proto, aby ses naučila kouzla ovládat. Taky se tu budeš učit správnému chování, tanci, hře na hudební nástroj, umění bojovat, aby´s pak jednou třeba mohla vládnout celé téhle zemi. A tebou se tu bude učit ještě tenhle mladý muž. Zbytek okolo vašeho učení vám řeknu na první hodině, která bude za půl hodiny."
Už byl na odchodu, když jsem vyskočila ze židle a zavolala za ním, že tu nechci být. Otočil se a podíval se na mě tak, jako bych právě zabila někoho jemu blízkého. Natáhl ruku a řekl zase nějaká slova. Náhle mě ruka kousek nad loktem začala bolet. Chytla jsem se za tu paži, pomalu si sedla, zaťala zuby a čekala, až ta bolest přejde. Jenže ona nechtěla ustoupit, a tak jsem se rozbrečela. Ten kluk těkal očima ze mě na toho muže a zpět a vypadal, že to vůbec nechápe.
Když ten muž opustil místnost, ruka přestala bolet. Už jsem nebrečela, ale stále jsem seděla u stolu. Na jídlo mě přešla chuť.
" Jak se jmenuješ?" zeptal se najednou ten kluk.
" Lucie, a ty?"
" David," odpověděl. Přisunul si židli blíž ke mně, položil mi ruku okolo ramen a řekl: " Všechno bude dobré, uvidíš."
Na naší první hodině jsme se dozvěděli, že se od nás očekávají pouze výborné výsledky (za jiný výsledek byl trest). Za neposlušnost byl trest; za nedochvilnost byl trest; za nesplnění domácích úloh byl trest a za bůhvíco ještě. Taky jsme se nemohli s nikým ani mezi sebou přátelit ani se do nikoho zamilovat.
Už jsem věřila Denise, že to tu nebude lehké.
A tak jsem se tam začala učit.
Ten muž se stal naším Mistrem a my byli jeho učni. Brzo jsme zjistili, že nemá cenu se neučit; nejlepší známka byla 0 - číslice ve známce označovala počet ran přes ruku rákoskou. Po několika dvojkách a trojkách nám to došlo.
Jenom s tím kamarádstvím to bylo těžší. Přestože mě mrzelo, že mě sem Denisa dostala, trošku jsem chápala, že jinak to nejspíš nešlo. A tak jsme se mezi sebou pořád kamarádily, přestože jsme měli velmi omezenou volnost.
A taky se mi strašně líbil David. Ale dřív než jsem mu to stačila říct, začal chodit s Denisou. Bylo to sice složité - on učeň, ona služka -, ale jsem jim to přála. Denisa si to konec konců zasloužila. Taky díky ní se ze mě a Davida stali kamarádi. Mně to nakonec docela stačilo. Ale ani jednomu se to kamarádství nevyplatilo. Nejvíc,"Lucie zatřásla hlavou, "ale to je fuk. Pak … možná … ti to vysvětlím.
Ze začátku mi to připadalo, že se učíme samý hlouposti, ale nakonec jsem to pochopila, proč se to učíme.
Učila jsem se hrát na harfu, David hrál na klavír (hrál prý už před tím). Postupně jsem se to naučila docela dobře a byla to jediná "věc", která mě tam aspoň trošku bavila.
Tancování mi naopak nešlo vůbec, a přestože jsem se to snažila naučit pořádně, tak jsem se to naučila jenom tak, aby to "ušlo". Zato David byl hotový mistr. Takže díky němu jsem se to aspoň trošku naučila.
V učení, tudíž v kouzlech, místopise, historii, náboženství a jazyce jsme byli oba výborní; museli jsme.
Jé, a když si vzpomenu na první hodiny boje. Mlátili jsme se klackama; David byl zase lepší, takže jsem mívala po celém těle modřiny od těch klacků a na rukou šrámy od rákosky, protože tohle bylo přísně známkované. Podle Mistra to bylo důležité umět, ale tehdy jsem to nechápala; teď to teda taky nechápu, já jsem to použila úplně jinak.
Když už Mistr usoudil, že to zvládáme dostatečně (dostatečně to zvládal David, u mě by se toho nedočkal), začali jsme bojovat s pravými meči. Každý měl svůj vlastní, pro něho vykovaný.
Od této chvíle jsem se těchto hodin začala bát ještě víc. Na bolest od klacku jsem si už zvykla, ale mít sem tam roz -seklou ruku, nohu nebo hlavu nebo bejt probodlá, to jsem fakt nechtěla.
Přesně si vzpomínám na jeden den; jedno zranění. Už od rána jsem byla vyklepaná. U snídaně jsem snědla sotva tři sousta - nervy mi víc nedovolily. O prvních hodinách jsem schytala ňáký dvojky, ale já jsem tehdy byla ráda, že ještě žiju. Asi na čtvrtou hodinu jsem přišla o trošku pozdě. Zbytek hodiny jsem klečela v rohu na hrachu. Abych pravdu řekla, byla to jediná hodina, která se ten den vlekla, jinak mi všechny ostatní hodiny rychle utekly. O přestávce mi David, přestože s ním jinak před Mistrem nebavím, řekl, že jsem děsně pitomá, když jsem přišla pozdě.
" Když já jsem děsně vyklepaná z odpoledne," říkám mu.
" Proč?"
" Máme dvojhodinovku boje … Už se fakt těším, až mě zase sekneš do ruky nebo kam."
" No jo, ale když to jinak nejde. Bejt to u nás, tak bych trochu slevil, jsi holka, ale tady to opravdu nejde."
" Já tě chápu, ale … "
Za námi se objevil Mistr.
" Neměli byste už jít každý svým směrem?" zahrozil.
Rychle jsem se s Davidem rozloučila.
Ten den jsem byla ráda, že jsem došla na místo, kde jsme se cvičili v boji. A Denisa mi ještě ke všemu hodně utáhla tu blbou ochrannou kazajku (zas tak blbá nebyla: chránila mě před useknutím hlavy a probodnutím břicha nebo hrudníku, ale hlava, ruce a nohy zůstaly nechráněné). Způsobilo to akorát to, že se mi špatně dýchalo, ale už jsem nemohla nic děla, protože nezbyl čas.
Když jsem konečně dorazila, nervozita opadla. Už jsem se se vším prostě smířila. Na začátku jsem ani moc chyb nedělala; bránila jsem se, útočit mi moc nešlo. Mistr na mě ale zařval, abych se snažila víc útočit. Po jednom nepovedeném útoku na mě zaútočil David. Ta rána mi směřovala někam na krk a já měla dost času to odrazit mečem, mě ale nenapadlo nic jiného než se bránit holou rukou. Pak už si pamatuju jenom strašnou bolest, když jsem asi v polovině předloktí měla zarytý meč, a jakoby z dálky cinknutí meče o zem. Potom jsem šla k zemi; omdlela jsem.
Když jsem se probrala, bolela mě samozřejmě ruka, ale i záda. Později jsem se dozvěděla, že jsem za tu chybu, kterou jsem při boji udělala, dostal pár ran bičem. A asi tři dny jsem měla domácí vězení (nesměla jsem z pokoje), takže jsem měla spoustu času přemýšlet. Myslela jsem na Denisu a na Davida, na to co přijde, na ty u nás doma a na všechno možný. Později jsem zařadila do přemyšlení před spaním a o volných chvílích i plán na útěk. Stávalo se to tam čím dál nesnesitelnější." Lucie na chvíli ztichla, ale okamžitě ji přemohl spánek a usla.
Pyeron chvíli čekal, jestli se nerozhovoří znovu. Když bylo ticho pořád, rozhodl se, že se taky prospí, ale jen na chvíli …
 


Aktuální články

Reklama
pics from DevintArt&Daemon(obaly knih); brushe buď nevim odkud, nebo od Blanch z LC, anebo od goodfriend; fonty: ginga, el!font gothic, vtks revolt, times new roman, a charming font; text v záhlaví z písničky Marilyna Mansona If I Was Your Vampire
»copyright by AngEl 2008 - 2010«