Všechno hezké jednou končí, a tak končím i tady.

Utekla jsem na My life´s ridiculous

3. kapitola

29. července 2008 v 18:52 |  ►#_Prokletí Daru
3. kapitola
Soud
Pověst o tom, že bývalá královna je opět uvězněna, se po městě šířila rychlostí blesku.
Už večer chlapi u piva v hospodě věděli, že královna zase něco provedla. Ráno u kašny děvečky nahlas přemýšlely, co všechno mohla ta "divná" královna provést. Jen málokdo to věděl přesně a určitě. Klepy se od děveček dozvěděli ostatní sloužící a od těch zase jejich páni, ale i ti nejchudší.
Ti, kteří mohli, se snažili dostat k soudu, ale většinu míst už měla obsazená šlechta, která se chtěla osobně přesvědčit o tom, jak tahle ženská konečně skončí úplně "na dně", od něhož se nebude moci "odrazit", protože bude "zatěžkaná" trestem.
Zatímco se drby šířily městem, král vstával a šel na snídani. V jídelně snad víc než kdy jindy zavadil očima o čtyři prázdné židle; na třech ještě před dvěma lety seděly tři malé děti a na čtvrté sama královna. A právě ona ho donutila, i přes svou nepřítomnost, vzpomenout si na svoji chybu. Anebo to chyba nebyla? Tahle otázka ho doháněla k šílenství. Občas si stýskal po osobě, která by mu odporovala (jako králi si mu nikdo nedovolil odporovat) a která by řekla upřímně, co si myslí. Taková byla královna; nenáviděla svůj post, nenáviděla krále, chtěla pryč nebo minimálně chtěla, aby s ní mohli být všichni její přátelé, včetně těch mrtvých.
Král se naposledy rozhlédl po židlích a opustil jídelnu. Zamířil do své pracovní komnaty; do soudu zbývalo ještě něco přes půl hodiny.
V pracovně si znovu přečetl dopis od knížete Nuśhla. …kamenem mu rozbila hlavu… To by ona přeci nikdy neudělala - říkal si král. Ledaže by ji k tomu donutila situace, že by to na ni bylo nastražené. Přestože už dávno nebyla královna, stále se ji někdo snažil zničit. Tím někým byla převážně šlechta; královna měla jiné chování a to se šlechtě nelíbilo.
Z přemýšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. " Promiňte Vaše Veličenstvo," říkal sluha klaně se, " měl byste už asi být v soudní síni."
Král zběžně pohlédl na hodiny. " Ach ano," řekl; dopis od knížete schoval pod jiné papíry na stole.
" Děkuji za upozornění," řekl a odcházel do soudní síně.
Lucii probudil kopanec.
Když otevřela oči, výhled na malé okénko ji zacláněla mohutná postava strážného. Právě se k ní shýbal, aby ji vyprostil z pout. Donutil Lucii vstát a hodil po ní nějaký balíček s látkou.
" Tvoje oblečení; obleč se do toho!" přikázal.
Lucie balíček rozmotala a obrátila se ke světlu, aby viděla, co je to za oblečení.
" Vždyť je to pytel!" zvolala. " Ne díky, to si na sebe nevezmu."
" Vezmeš!" zařval strážný, až se Lucie lekla.
Hluk probudil Pyerona. " Co se děje?" ptal se rozespale, ale strážný na něj vyštěkl: " "Buď zticha, tebe se to netýká!"
Strážný se obrátil zpátky na Lucii.
" Buďto si to oblečeš dobrovolně, nebo tě do toho budu muset obléct já. V tom, co máš na sobě, před krále předstoupit nesmíš a nemůžeš."
Lucie si povzdechla. " Otočte se; chci se převléct."
Strážný se ani nehnul.
Lucie se naštvaně otočila a rychle se převlékla. Pravdou bylo, že ten pytel zakrýval o něco víc než její původní "oblečení".
Strážný ji opět spoutal a vyvedl z cely. Šli vězeňskou chodbou, osvětlenou pochodněmi, až ke dveřím. Lucie moc dobře věděla, že za těmi dveřmi bude spousta lidí, kteří se přišli přesvědčit, jestli je to skutečně pravda, že bývalá královna je znovu tady. Taky tušila, že většina z těch lidí, kdyby mohli, by ji nejraději na místě zbilo, ale naštěstí nesmí.
Těch mnoho lidí stálo od vězení až ke hradu, což bylo asi půl míle. Téměř všichni se na Lucii dívali zlostně. Pro Lucii to byla jedna z nejdelších chvil, ale pak se před nimi konečně objevila hlavní brána do hradu, a když se otevřela, naskytl se Lucii důvěrně známý pohled na nádvoří vydlážděné kočičími hlavami a plně zastíněné vysokými budovami hradu.
Na nádvoří ale nešli; okamžitě zabočili do jedné z chodeb vedoucích přímo k soudní síni.
Před soudní síní chvíli počkali, dokud se neozvala rána holí o zem. Pak se otevřeli dveře a Lucie i se strážným vstoupila do té zvláštní místnosti s příliš vysokým stropem. Lucie se všimla, že část pro diváky je úplně plná (stejně plná byla, i když tu byla Lucie poprvé). Sedělo tam i pár pro Lucii známých tváří.
Strážný ji dovedl na místo, kde v podlaze bylo zatlučené očko na přivázání provazu, kterým byli spoutáni vězni. Strážný tam Lucii uvázal a o pár kroků poodešel.
Lucie tam chvíli stála, čekala, přemýšlela. Nakonec zabodla svoje oči do krále a zavolala k němu: " Zapomněl´s na královnu?"
Strážný se už napřahoval, že Lucii uhodí, ale král ho zastavil a odpověděl otázkou: " Zapomněla jsi snad ty na krále?"
Oba moc dobře věděli, že právě porušili zákon či pravidlo, které říká, že obžalovaný nesmí promluvit, dokud ho nevyzve soudce - král a pokud promluví, král nesmí odpovídat a jeho (toho obžalovaného) poznámku, otázku či co nesmí brát v úvahu.
" Víš, co ti …" začala Lucie, ale strážný ji srazil k zemi, chytil ji za vlasy a škubl s hlavou dozadu.
" Zapomněla´s, že mluvíš s králem?" zeptal se odporně přísně.
" To je král?" zeptala se nanejvýš udiveně. Byl to výsměch a strážný to bohužel poznal, protože jí prudce hodil hlavou dopředu, tak že měla co děla, aby si hlavu nerozbila a kovové očko v zemi, a dal Lucii ránu bičem. Lucii se do očí nahrnuly slzy, přesto se rozhodla nezměnit své chování. Stejně už neměla co ztratit.
" Víš," rána bičem, "co ti," rána bičem (v průběhu celého soudu dostala za každé tykání králi a jiným osobám ránu bičem), " nikdy nezapomenu? Že jsi ze mě a našich dětí, které za nic nemohly, udělal otroky."
" Je to zákon …" namítl král.
" Myslíš, že jsem tak pitomá?" zaječela Lucie. "Myslíš, že jsem se řídila tvými zákazy, že se do soudů a zákonů nemám plést? Seš na omylu. Vím stejně jako ty v hloubi své duše, že ses choval hodně nespravedlivě, že jsem měla dostat výprask a že děti jsi do toho neměl zatahovat vůbec. Jsi tak …"
" Tak dost!" zařval král, který měl už dost toho obviňování. " Nejsem tu od toho, abych poslouchal to tvoje stěžování. Jestli sis nevšimla, jsi obviněna z vraždy. Teď bych si rád vyslechl svědky."
Z lavice pro svědky a poškozené vstal muž s krátkými, kaštanově hnědými vlasy. Mohlo být mu tak jako králi - asi 27 let. Oblečen byl tak jako každý šlechtic: dlouhý tmavý kožený kabát a černé kalhoty. Lucie ho znala: byl to jeden ze dvou knížat, kteří ji dostali před soud, ale až kvůli tomu třetímu se dostane na šibenici - zabila ho.
" Jsem kníže Nuśhl, z příznivého naklonění osudu navštíven Darem." Takto se představil ten muž. Bylo to oficiální představení u soudu. Lucie se bude muset taky představit, ale nevěděla jak, protože otroka u soudu nikdy neviděla.
" Popište nám svými slovy, co se stalo," vyzval ho král, ale na chvíli ho ještě zadržel. " Tobě," řekl a ukazoval na Lucii, " zakazuji mluvit do vyprávění svědků. Jestliže promluvíš, dostaneš výprask a vykážu tě ze soudní síně a ty nebudeš mít možnost se případně bránit. Ano?"
Lucie přikývla, přestože nevěděla, jestli to dodrží. Začala být nervózní.
" Stalo se to předevčírem.
Už před tím jsme byli pozváni (já a kníže Agel) knížetem Frenćem na pár dní na návštěvu. Hned druhý den jsme jeli na projížďku po kraji. Právě jsme jeli korytem řeky, za jehož zákrutem jsme spatřili ji. Měla na sobě takové ušmudlané, místy potrhané šaty.
Chvíli na nás civěla, až pak se rozeběhla řekou. My jsme se za ní rozjeli. Tahle řeka je plná kamenů a mně se zdálo, že o jeden takový zakopla a spadla do vody. To už jsme ale byli u ní a Frenć seskočil z koně a šel ji vylovit a zeptat se, proč utíkala. Když ji vytáhl, vypadala trošku utopeně. Všiml si ale asi něčeho na čele, protože ještě než se začal ptát, odhrnul ji vlasy z čela a zavolal na nás: " Má S; je to otrok!" To už ale vystřelila její ruka z vody i s kamenem a uhodila ho do hlavy. Frenć spadl do řeky a vody se brzo zbarvila jeho krví.
Chvíli nám trvalo, než nám došlo, co se stalo, ale naštěstí pro nás jsme to pochopili o chvíli dřív než ona. Stačili jsme ji tím pásem svázat ruce a přivázat na sedla u koní. Tak jsme dojeli na hrad, kde žil Frenć se svou ženou a poslal jsem Vám, Vaše Veličenstvo, dopis.
To je myslím všechno," řekl kníže Nuśhl, a zůstal stát.
Král chvíli přemýšlel a pak se zeptal: " Neviděl jste tam ještě někoho?"
Nuśhl zavrtěl hlavou. " Ne."
" V tom případě se můžete posadit," řekl král. " Rád bych si vyslechl druhého svědka."
Z lavice tentokrát vstal menší muž s delšími světlými vlasy. Oblečen byl stejně jako Nuśhl.
" Jsem kníže Agel, z příznivého naklonění osudu navštíven Darem," představil se.
" Co nám k tomu, co tu řekl Váš kolega, můžete říci dalšího?" zeptal se král.
" Snad nic; jenom to, že nás taky chtěla praštit tím kamenem a namlátit nám, ale my jsme byli o trošku rychlejší a svázali jsme ji. Jinak se to seběhlo přesně tak, jak to popsal kníže Nuśhl."
" Vy jste taky nikoho jiného kromě ní nespatřil?" zeptal se král.
" Ne, ale je pravda, že se ona chovala opravdu zvláštně, ne jako otrok na útěku; vypadalo to, že chce na sebe upoutat pozornost, jako by čekala, až si jí všimneme."
" Děkuji Vám, " řekl král, " můžete se posadit." Otočil se na Lucii. " A co nám k tomu můžeš říct ty?"
Lucie mlčela. Bála se, aby neprozradila něco, co opravdu nechtěla. Taky si řekla, že opravdu nepromluví do vyprávění svědků a tohle by to mluvení, podle ní, bylo. Takže mlčela.
" Hej!" vyštěkl král. " Posloucháš mě? Něco jsem říkal."
" Já tě … sss … poslouchám. Jenom jsi … sss … říkal, že nemám mluvit do vyprávění svědků a teď to po mně chceš? … sss…" odpověděla Lucie.
" Ale tohle není skákání do řeči! Chci po tobě, aby´s řekla svůj názor, to je vše. Teď mluvit můžeš," řekl král.
" A má to cenu? Sice můžeš říct, že jsem to neudělala, že si tu hlavu rozbil o kámen sám, jak padal, ale kdo řekne, že je to pravda? Jediní dva svědci jsou proti mně. Takže má to cenu?"
" Takže ty tvrdíš, že tam nikdo jiný kromě tebe knížete Nuśhla, knížete Agela a knížete Frenće nebyl?" zeptal se král.
" A kdo jiný by tam byl?" odpověděla udiveně otázkou Lucie.
" No …" začal král, ale někdo z diváků vykřikl: " Zdrhla´s i s těmi tvými přítelíčky!"
Lucie se otočila směrem k výkřiku. Všimla si, že jeden z diváků stojí. Když lépe zaostřila svůj zrak na toho člověka, zjistila, že je to David, kníže Raśhr, její pán.
" To není pravda!" zaječela rozčileně Lucie. Začala být ještě víc nervózní; rozklepaly se jí ruce, a kdyby mohla, tak se rozbrečí.
" Ticho tam! A ty klid, nebo tě budu muset vyvést ven," řekl král.
" Ale já k tomu mám co říct - jsem její pán!" nedal se David.
" Vy jste její pán? Neměl jste se ohlásit před soudem?" divil se král.
" Ano. Ale přijel jsem pozdě; soud už začal," vymlouval se David.
" A Vaše jméno?"
" Jsem kníže Raśhr."
" V tom případě si přesedněte i se svou chotí, pokud tu je, na lavici svědků a poškozených," doporučil mu král.
Vrátil se zpátky k Lucii. " Takže ty opravdu tvrdíš, že tam u té řeky nikdo z otroků knížete Raśhra nebyl - až na tebe samozřejmě. A s tebou taky neutíkali, že ne," zeptal se král.
" Byla jsem tam sama," stála si na svém Lucie. " A s nimi jsem taky neutíkala. Tušila jsem, že mě někdo chytne, a kdyby byli se mnou, dostali by se do ještě větších problémů, než v jakých jsou teď." Lhala; jediný důvod, proč s sebou své kamarády brala, byl, že je chtěla z těch problémů dostat.
" Takže samozřejmě nevíš, kde by mohli ti otroci být, že?"zeptal se podezřívavě král. V Lucii hrklo, že král její lež odhalil a že ji jakýmkoli způsobem donutí říct, kde jsou její přátelé.
" Ne; jak bych to mohla vědět?" odpověděla Lucie, doufajíce, že jí král už nechá na pokoji. Věděla, že je to malá šance, ale " naděje umírá poslední".
" Ale od tohohle tu nejsme. Přiznáváš se tedy, že jsi zabila knížete Frenće, který byl na vyjížďce s knížaty Agelem a Nuśhlem, kamenem?" zeptal se král.
Lucie vzdorovitě pokrčila rameny.
" Přiznáváš se? Jestli ne, tak si to přiznání vymůžeme násilím."
Lucie neměla náladu na mučení. " Ano, přiznávám se, že jsem knížete Frenće zabila."
Král si povzdechl. " V tom případě ti ukládám trest nejvyšší - popravu oběšením. Kníže Raśhre, dovolujete trest vykonat?"
Kníže Raśhr vstal z lavice. " Ano, dovoluji Vám vykonat trest na mém otroku," řekl.
" Děkuji," odtušil král. Lucie svěsila hlavu; teď už s ní byl definitivní konec. " Trest bude vykonán druhý den od tohoto vyhlášení. Soud je u konce. Děkuji svědkům a knížeti Raśhrovi," rozloučil se král.
Strážný se vrhl k Lucii, aby jí rozvázal uzel na očku v zemi. Pak vyrazili ze soudní síně. Šli opět tou chodbou, když z ní vyšli, nezabočili do brány, ale vydali se na nádvoří do hradu. Lucie chvíli čekala, až si strážný všimne, že jdou špatně, a pak se ozvala: " Nechci nic říkat, ale jdeme špatně; já v hradu nemám co dělat a vězení je …"
" Buď zticha!" osopil se na ni strážný.
Lucie na chvíli poslechla, ale nakonec jí to nedalo. " Jdeme špatně."
Strážný se zastavil a počkal, až ho Lucie dojde. Vrazil jí facku. " Mně nebudeš radit kudy jít a nejít!"
Přešli Velké nádvoří s kašnou a vešli do vchodu do jedné z hradních budov. Lucie si vzpomněla, že tudy chodívala, ale už si nevzpomínala kam.
Prošli další chodbou, pak zabočili doleva a vyšli po schodech z tmavého dřeva do prvního patra. Zatočili doprava a pak se zastavili před vysokými dvoukřídlými dveřmi z tmavého dřeva. Teď už si Lucie vzpomněla. Králova pracovní komnata.
Strážný zaklepal na dveře a zevnitř se ozvalo: " Dále!" Strážný tedy otevřel dveře, strčil dovnitř Lucii a lano, na kterém je vězeňkyně uvázaná, vhodil taky tam. Zavřel dveře.
 


Aktuální články

Reklama
pics from DevintArt&Daemon(obaly knih); brushe buď nevim odkud, nebo od Blanch z LC, anebo od goodfriend; fonty: ginga, el!font gothic, vtks revolt, times new roman, a charming font; text v záhlaví z písničky Marilyna Mansona If I Was Your Vampire
»copyright by AngEl 2008 - 2010«