Všechno hezké jednou končí, a tak končím i tady.

Utekla jsem na My life´s ridiculous

4. kapitola

29. července 2008 v 18:54 |  ►#_Prokletí Daru
4. kapitola
Soukromý rozhovor
Lucie se rozhlédla po pokoji. Nic se tu nezměnilo. Vlastně … Místo krále tu ale byl David - Raśhr. " Ty?" zeptala se udiveně Lucie.
" Mně tykat nebudeš!" odpověděl přísně Raśhr.
" Jak si přeješ. Takže Vy?" provokovala.
Raśhr si stoupl těsně před Lucii a zasyčel jí do obličeje: " Doba, kdy jsme na tom byli stejně, je už dávno pryč. Doba, kdy jsi byla výš, je už taky pár let pryč. Teď jsem nad tebou a nesnesu, aby na mě byl můj otrok drzý."
" Ano pane; jistě pane; samozřejmě pane," řekla Lucie, ale vzápětí dostal takovou facku, že skoro upadla.
Raśhr si sedl na jednu z židlí asi tři metry od Lucie. " Mám tě tu pohlídat, dokud nepřijde král; má ještě nějakou práci," začal Raśhr a Lucie si potichu řekla: " Pyeron."
" Co jsi říkala?" zeptal se podezřívavě Raśhr.
" Nic; nic jsem neříkala. Ty´s něco slyšel?"
Raśhr pokrčil rameny. " Každopádně chci přemýšlet, takže ty nesmíš mluvit, abys mě nerušila."
Lucie se chtěla posadit na zem, ale Raśhr na ni vyštěkl: " Dovolil jsem ti snad sedět!?" Lucie pochopila, že se za celou dobu, co tu s ní bude Raśhr, nebude smět posadit. Chtěla něco namítnout, ale Raśhr ji spražil takovým pohledem, že pochopila, že jakékoli poznámky by ji ještě přihoršily.
Tak tam tak stála a přemýšlela nad smrtí, která ji čekala tak brzo, nad svými přáteli, kteří už snad byli v bezpečí, a nad tím, nad čím může přemýšlet Raśhr.
Minuty ubíhaly; Lucie doufala, že už uteklo hodně času. Nebavilo ji to tu; už se začínala zpátky do toho tmavého, vlhkého a smradlavého vězení. K Pyeronovi … Vlastně ho ani neznala; nevěděla, jak vypadá. Přesto ho začínala mít ráda. Ve skutečnosti byl v jejím životě druhý muž, kterého měla hodně, hodně moc ráda. První byl její kamarád z dětství. Dětství … To je pro Lucii už strašně dávno, přestože jí je teprve dvacet čtyři let. Kamarád, ze kterého se kvůli ní stal otrok. Kamarád, kvůli kterému se i z ní stal otrok. Kamarád, který donutil ostatní odejít, když se ona chtěla obětovat. Kamarád, kterého už nikdy neuvidí. Kamarád … Vždyť po celou dobu, co ho zná, je pro ni víc než kamarád. Vždycky když věřila v lepší zítřky: když se učila, když žila s králem, když se obětovala, i teď, přestože "zná" Pyeona.
Lucii rozbolely nohy. Rozhodla se pomalu a hlavně potichu přemístit ke stolu, aby se o něj mohla alespoň opřít.
A tak přešla potichu ke stolu. Přestože šla opravdu potichu, Raśhr si jejího pohybu všiml a opět se na ni podíval tím nejvýhružnějším pohledem.
Za chvíli se jí Raśhr zeptal: " Přemýšlel jsem, kde by mohli být ti otroci, co utekli shodou okolností ve stejný den jako ty. Opravdu nevíš, kde by mohli být?"
" Jak bych to mohla vědět?!" řekla Lucie. " Vždyť jsem do dneška nevěděla, že utekli! Myslíš, že jsme si říkali zážitky, dojmy nebo plány do budoucna? Ne - večer jsme vždycky byli rádi, že si můžeme lehnout a spát."
" Stejně je to zvláštní. Řekl bych, že určitě zdrhli s tebou a že jsi je někam hodně dobře schovala. Ale když tvrdíš, že jsi s nimi neutekla, kdo ti to může dokázat?"
Pak bylo na chvíli zase ticho.
" Změnil ses od té doby, co jsem tě viděla naposledy, Davide," začala Lucie.
" To jméno už mi dávno nepatří, tak mi tak neříkej."
" Vážně ses změnil. Pamatuješ se vůbec ještě na Denisu? Jak …"
" Jak jsem ji miloval? Myslíš, že jsem na ni zapomněl? Nikdy na ni nezapomenu stejně jako ty. A taky ti nikdy neodpustím, že ji kvůli tobě Mistr zabil. To ti neodpustím."
" Takže jsem za to mohla já? Aspoň jeden z nás si utřídil myšlenky, kdo za její smrt může. Jenže naše kamarádství se dalo líp skrýt než to, že jste spolu chodili …"
" Mlč!" skočil jí do řeči Raśhr.
" Proč? Za její smrt jsi mohl víc než já. To je jasný. Tak nechápu, proč to nikdy neodpustíš mně?"
" Mlč už konečně!" vyštěkl Raśhr.
" Proč? To, že jste ze mě udělali otroka - věc, ještě neznamená, že nesmím mluvit. A když už mluvit umím a když mám jazyk, tak proč ho nepoužívat?"
Raśhr vyskočil ze židle a rychle se blížil k Lucii. " Říkal jsem ti, že máš mlčet!"
Lucie se lekla a chtěla utéct, ale zapomněla, že má za sebou stůl, a tak o něj zakopla a upadla na něj. Jenže to už byl Raśhr u ní. Vytáhl dýku, kterou nosil stále u sebe jako každý šlechtic. Lucii blesklo hlavou, že jí chce vyříznout jazyk. Stihla ještě narvat mezi sebe a Raśhra svoje koleno, ale to už se Raśhr nakláněl nad ní a s dýkou u jejího obličeje se jí snažil otevřít pusu.
Lucie věděla, že chvíli vzdorovat dokáže, ale moc dlouho to nevydrží.
Už začínal vyhrávat Raśhr, když se ozvalo zaklepání na dveře. Oba se podívali ke dveřím. Stál tam král.
Raśhr rychle odskočil od Lucie a stolu; Lucie seskočila ze stolu a utekla do nejbližšího rohu, kde se posadila a rozbrečela se.
" Děkuji, že jste tu s ní strávil svůj drahocenný čas," řekl král.
Raśhr kývl, uklonil se a rychle odešel. V pracovně zůstal jen král a Lucie.
Král v sobě přemohl snad úplně všechno a vlídně řekl k Lucii: " Nebreč už."
Lucie ho ignorovala a vzlykala dál.
" No tak …" zkusil to král znovu, ale Lucie vybuchla: " Co bys dělal, kdybych se tu dusila vlastní krví? Jak by´s mi pomoh´? Jak? Nejspíš nijak, protože ty jako král nesmíš otroku pomoct. Tak co by´s dělal, kdybys přišel o chvíli dýl a Raśhrovi by se to povedlo? On mi chtěl vyříznout jazyk!"
" Ale …"
" Jakýpak ale. On by to udělal, to vím jistě. Snaží se mě zničit. A když už tu jsme sami, nechceš mi vysvětlit, proč jsi ze mě a našich dětí udělal otroky?"
" Původně jsem to měl taky v plánu, ale teď nevím, jestli to má cenu a jestli to nebyla blbost tě sem poslat."
" Jak blbost?"
" Když přestaneš vyvádět …" řekl už trochu přísněji král.
Lucie se pokusila přestat a na delší dobu bylo ticho, protože král hledal slova. Zkuste si někomu říct, že se vám nehodil do života!
" Víš," začal, " úplně po pravdě jsi mi ohrožovala život. Svým silně nevhodným chováním jsi mohla způsobit, že by mě sesadili z trůnu, a jak sama víš, dá se to provést jedině tak, že se král nechá zavraždit. A pak bys zemřela i ty jako královna.
Několikrát jsem dostal upomínku na tvoje chování od Rady šlechticů. Nikdy ses nepřestala chovat zvláštně. Potřeboval jsem se tě nějak zbavit. Bál jsem, že tě budu muset dát zabít, ale pak se zjistilo, že jsi mluvila s tím otrokem. A tak jsem se chytil příležitosti a zbavil jsem se tě. Nevím, jestli to bylo dobře …"
" A pomohlo ti to?" zeptala se jízlivě.
Král pokrčil rameny.
" Ale co naše děti? Proč jsi je do toho zatahoval taky?"
" Nebyl čas se o ně starat …"
" Hloupost! Jsou tu chůvy. Tak proč? Proč?" ječela.
" Nevím!" vykřikl král.
Lucii se do očí nahrnuly slzy. Spoustu slz. Zase se rozbrečela.
" Ale kde jsou teď?" zašeptala.
" Nevím," přiznal se potichu král.
Lucie plakala; moc plakala. Vzpomínky na minulost … To, že z téhle země nikam nezdrhla, způsobilo Pouto, které, kdyby překročila určitou hranici, by ji zabilo. Nemohla tak ani do Swobodné země ani domů k rodičům. I když žít jako královna bylo určitě lepší než život, jaký žila do nedávna; teď. Asi před dvěma lety byla královna; před dvěma týdny byla otrok u Raśhra; předevčírem zabila nějakého knížete a pozítří bude viset.
" Proč jsi mě tenkrát nedal zabít?" zeptala se plačky. " Moh´ jsi mě tohohle ušetřit …"
" Připadalo mi to moc kruté - zabíjet bez trestu."
" Myslíš, že otroctví je lepší než smrt? Vlastně - jaká smrt. Být probodnutá nebo otrávená jedem je určitě lepší než se udusit nebo být oběšen." Chvíli byla zticha a přemýšlela. Pak se uplakanýma očima podívala na krále a zaprosila: " Zab´ mě prosím, zab´ mě!"
Král se na ni nechápavě díval. " Co? Co prosím?"
" Nechápeš to? Vždyť ty jsi mě dal pověsit a to je podle mě a mé kamarádky, která už je mrtvá, ta nejhorší smrt. Už to chápeš? Tak mě prosím zab!"
Král nepatrně zavrtěl hlavou; Lucie stále brečela. A přemýšlela. Pak ji napadl jeden moc šílený plán. Podívala se na svoje svázané ruce a zavrtěla hlavou. " To nejde," řekla si a seděla a brečela dál.
Uteklo takhle několik minut. Král se mezitím přesunul k psacímu stolu a vytáhl zpod hromady papírů dopis od knížete Nuśhla a začetl se. Zrovna se chtěl posadit, když Lucie vyskočila a vrhla se ke králi. Když byla u něj, snažila se mu pod kabátem najít svázanýma rukama dýku. Král to ale pochopil a srazil ji k zemi. Rychle k ní přiklekl a přidržel jí u krku dýku. Dřív než mohl něco říct nebo udělat, vtrhl do místnosti strážný přilákaný hlukem.
" Je všechno v pořádku? Nepotřebujete pomoct?"
" Ale …" chtěl něco namítnout strážný.
" Vypadněte!" vyštěkl na něj král a strážný rychle opustil místnost.
Lucie se zahleděla na krále a povídá: " No tak mě konečně zab! Zab mě!"
" Jestli nepřestaneš takhle vyvádět, tak tě opravdu zabiju," řekl král. " Máš poslední den a kousek života, tak si to nějak užij!"
 


Aktuální články

Reklama
pics from DevintArt&Daemon(obaly knih); brushe buď nevim odkud, nebo od Blanch z LC, anebo od goodfriend; fonty: ginga, el!font gothic, vtks revolt, times new roman, a charming font; text v záhlaví z písničky Marilyna Mansona If I Was Your Vampire
»copyright by AngEl 2008 - 2010«