Všechno hezké jednou končí, a tak končím i tady.

Utekla jsem na My life´s ridiculous

5. kapitola - začátek

29. července 2008 v 21:29 |  ►#_Prokletí Daru
5. kapitola
Po soudu
" Lucie, jsi to ty?" zeptal se potichu Pyeron.
" Kdo jiný by to asi byl, Pyerone," odpověděla rozmrzele.
" Nevím, ale odešla jsi jako první a vrátila ses až teď. Bál jsem se, že ti něco provedli. Neprovedli ti nic, že ne?"
Lucie zavrtěla hlavou. " Ne, nic mi neudělali. Král … Nebo to je vlastně jedno."
" Hm … Hlavně, že se ti nic nestalo."
Lucie se pousmála; byla ráda, že o ni má zase někdo alespoň trochu strach. " Chceš dovyprávět ten příběh?" zeptala se.
" Jo."
" Ale nevíš, kde jsem skončila?"
" Počkej chvíli - si vzpomenu. … Jo už to mám - jak tě ten kluk, myslím Dávid, seknul do tý ruky …"
Lucie se snažila vzpomenout, co už řekla. Zarachotily řetězy, když Lucie zvedala spoutané ruce, aby si promnula čelo pro lepší přemýšlení. Pak, když se cinkání řetězů ozvalo znovu, jí ruce spadly zpátky do klína. Už si trošku vzpomínala.
" Když se tohle stalo, byli jsme tam asi čtyři měsíce. Bála jsem se, že když mi to takhle nepůjde dál a když se David bude pořád lepšit, tak nebude dlouho trvat a on mě zabije. Problém se naštěstí vyřešil sám; vlastně tak úplně sám ne, ale vyřešil se. Před další hodinou boje mi dal David malou lahvičku s jakýmsi lektvarem. Řek´ mi, že ten lektvar mám vypít, než půjdu na cvičiště. Ptala jsem se jaký má mít ten lektvar účinek, ale David řekl, že to sám pořádně neví. A tak jsem to vypila; byla jsem zoufalá - chytala jsem se každé možnosti. Ten lektvar mi ale asi pomoh´, protože jsem nebyla nervózní a stíhala jsem se pořádně bránit, takže jsem nebyla zraněná.
Pak mi dal ten lektvar ještě dvakrát. Za tu dobu, co jsem pila ty lektvary, jsem se v boji o trošku zlepšila. A pak, i když jsem už ty lektvary nepila, jsem se pořád zlepšovala, takže jsem po čase vyhrávala v soubojích s Davidem a snad dvakrát jsem porazila i Mistra.
Taky jsem se naučila perfektně střílet z luku, ale to se mi nejspíš už nikdy nebude hodit.
Asi po půl roce se mi začínalo zdát, že se na nás začínají zvyšovat nároky. Mnohem častěji jsme dostávali horší známky, tudíž nám na rukou přibyly další šrámy.
A tak uteklo asi čtrnáct měsíců. Na domov jsem už nemyslela - nebyl čas; byl tam takový dril, že jsem se stíhala jen učit. Vlastně jsem si ještě povídala s Denisou - tou mou služkou, se kterou jsem se kamarádila. Probírali jsme snad úplně všechno - co nás čeká, co se stalo, Davida …
A pak se to stalo.
Měla jsem hodinu volno mezi vyučováním, a tak jsem přišla do svého pokoje, sedla na postel a jen tak koukala do neznáma; učit se nebo si opakovat se mi moc nechtělo.
Ozvalo se zaklepání na dveře a vešla Denisa. " Mám chvíli čas, tak …"
Sedla si vedle mě na postel, přestože věděla, že nesmí; chtěla si postěžovat. Co říkal, už nevím. Nebyla u mě dlouho, když do mého pokoje z pro mě neznámých důvodů vtrhl Mistr. Nejdřív na nás chvíli nechápavě civěl, pak na nás obě začal strašně ječet. Denisu odtáhl pryč a mně dal zákaz vycházení z pokoje na čtrnáct dnů; do mého pokoje mohl jenom Mistr a Denisa s jídlem v doprovodu Mistra." Lucie se znovu rozvzlykala; divila se, kde ty slzy bere, když snad už od rána brečí.
" První dny, když mi Denisa pod dohledem Mistra donášela jídlo, jsme se obě tvářili tak, že se každou chvíli rozbrečíme. A jak to tak vypadalo, obě jsme chtěly plakat lítostí a bolestí zároveň, protože jsme obě dostaly výprask bičem. Pak už jsme se uklidnily
Tak uteklo deset dní zdánlivého klidu, ale David se pořád učil a já musela tím pádem předvídat, co se učí on a co se musím naučit já.
Jedenáctý den asi v poledne se celým hradem rozlehl hrozný křik. Na chvíli ten řev ustal a pak se ozval za mými dveřmi. Do pokoje vtrhl Mistr a vypadal strašně rozčíleně. Odtáhl mě z pokoje pryč přes chodbu. Chtěla jsem mu říct, že z pokoje ještě čtyři dny nesmím, ale když jsem viděla jak je rozčílený, nechtěla jsem riskovat další křik či rány.
Dovedl mě až na cvičiště, kde mě postavil vedle Davida. David vypadal smutně; stál se sklopenou hlavou. Nechápala jsem v tu chvíli, co se děje.
Za chvíli nám do ruky vrazil Mistr luk a jeden šíp. A znovu se na nás rozeřval.
" Máte na výběr - buďto ji zabijete …" další možnost už neřekl, ale nám došla. Rukou Mistr ukázal směrem k osobě, kterou máme zabít. Tam, asi deset metrů před námi, stála ubrečená a spoutaná Denisa. A tu jsme měli zabít …
Během několika mála chvil mi hlavou proletěly snad všechny možnosti. Zabít ji jsem zavrhla okamžitě. Pak už ale zbývala jen jedna možnost … Vlastně jsem mohla ještě vystřelit a nezasáhnout ji. Nebo ji zasáhnout, ale tak, abych ji nezabila.
Kdybych věděla to, co vím teď, ale tehdy nevěděla, nikdy bych si nevybrala to, co jsem si vybrala.
Mistr dal povel, abychom vystřelili. David měl sice luk připravený, ale na povel ho sklonil, nevystřelil a ustoupil. Já jsem s napjatým lukem těkala očima z Davida na Mistra. Kdybych se přidala k Davidovi, čekal by mě určitě krutý a tvrdý trest. Kdybych ji zabila, jakožto že bych jí to nikdy neudělala, tak bych měla malou jistotu, že se mi trest vyhne. Když udělám cokoliv jiného, trestu se nevyhnu.
Mistr na mě zařval, abych se prý už konečně rozhodla. Já vystřelila a vzápětí jsem toho strašně litovala. Šíp ji zasáhl někam do ramene. A přestože ten šíp v sobě měla, pořád stála. Ale i na dálku jsem viděla, že Denisa brečí; ne bolestí, ale vztekem, že jsem ji zradila. Bylo to naposledy, co jsem ji viděla.
Mě a Davida chytli strážní a odvedli dolů, do sklepení, do mučírny.
Pak si opět nic nepamatuji, ale když jsem se probrala na svojí posteli, bolely mě záda, ruka a z nepochopitelných důvodů taky hlava. Jako vždycky až později jsem se dozvěděla, že jsme dostali poměrně velký výprask bičem za neposlušnost a kamarádství (v Davidově případě za lásku) a cejch za kamarádství. Prý abychom si to pamatovali …
Když přišel Mistr do mého pokoje, bylo to nedlouho po tom, co jsem se probrala, začal na mě strašně ječet. Tenkrát jsem ho nevnímala. Jenom před tím než odešel, mi oznámil, že budu mít měsíc zákaz vycházení z pokoje a že ke mně ten měsíc nebude smět vůbec nikdo.
A tak se pro mě stal na měsíc celý svět můj pokoj, ticho a knihy; bála jsem se, že se z toho zblázním."
Lucie ztichla; celou se rozléhaly pouze její vzlyky.
" Promiň," omlouvala se a hlasitě popotáhla. " Tohle je jedna z věcí, která mě vždycky dorazí. Je jenom pár věcí, které mě dovedou zlomit - Denisa, kdyby chtěl někdo něco udělat mým kamarádům a mým dětem. Se mnou si jinak mohou dělat, co chtějí; mě to nezničí.
Takže po měsíci si nás Mistr zavolal. Oznámil nám, že je Denisa mrtvá." Lucie vzteky zacloumala s řetězy a zavřískla: " Věděla jsem, že jsem za to mohla! Ten šíp byl prý ze skřetího železa a skřetí železo je pro lidi jedovaté! Říká se, že zasáhnutý člověk pak umírá ve strašných bolestech.
To jsem nechtěla!"
" Buďte už konečně zticha do háje!" zařval vzteklý strážný.
" Dlouho jsem se nemohla hanbou podívat na Davida. A David se nedíval na mě - buď byl naštvaný, že jsem po Denise vystřelila, nebo měl pocit viny.
Až po čase jsem se pomocí kouzel dozvěděla, že ten šíp nebyl ze skřetího železa, ale z obyčejného, a že Denisu ve skutečnosti zabil náš Mistr jenom proto, aby mezi mnou a Davidem vzniklo silné nepřátelství. K jeho vztekle mu to moc nepovedlo.
To že je Denisa mrtvá, jsem si nechtěla přiznat. Pořád jsem čekala, že přijde do mého pokoje a začne mluvit, co se říká mezi služebnictvem. Nepřišla. Dostala jsem novou služku a ta nemluvila. Vždycky prohodila jen pár nejdůležitějších slov a pak byla zase zticha.
Ze života tam se stalo přežívání. Rezignovala jsem snad úplně na všechno - na život, na učení … Každý den jsem dostávala okolo patnácti ran rákoskou, po čase mi to snad už ani nevadilo. Ale Mistr z toho pěnil vzteky. Trestání ranami už přestávalo vadit, přestože když jsem se sem dostala, měla jsem z bolesti úplně nepředstavitelný strach.
A Mistr nám ještě ke všemu oznámil, že bude ples. Ples, na kterém nám měl osud přiřadit manželi a kde se měl vybrat i nový král.
Náš Mistr začal snad ještě důsledněji dbát na tanec. Tanec - věděla jsem, že mi nikdy nepůjde, přestože jsem se snažila dodržovat všechna Davidova doporučení.
A taky jsem si musela vybrat šaty. Šaty … Jako mladší jsem šaty zbožňovala; teď, když jsem v nepohodlných šatech strávila část života, je nenávidím. Nakonec jsem si vybrala šaty s červenými, širokými, nařasenými, spadlými ramínky, z kterých na zádech volně splýval plášť, na konci korzetu ještě přichycený a pak už opravdu jen volně splývavý. Černý korzet a sukně s červenou látkou a na ní ještě černá krajka. Byly opravdu nádherné - ty šaty. Vlasy jsem tenkrát měla vyčesané a měla jsem v nich jemný, ale krásný diadém. Na plese jsem ho měla ve vlasech, vedle královny, jediná. Že by Mistr něco tušil?
Ale to jsem hodně přeskočila.
Na celou přípravu na ples jsme měli měsíc. Po třech týdnech Mistr zjistil, že naučit mě dokonale tancovat je blbost, a začal mi promíjet moji strnulost.
Čtyři dny před plesem byly šaty hotové. Ještě pár dní před plesem jsem se do nich musela navlíknout. Byly mnohem nepohodlnější než oblečení, na něž jsem byla zvyklá do té doby. Téměř jsem v tom korzetu nemohla dýchat, ale přežila jsem to. Jinak ty šaty byly opravdu nádherné!
Za ten měsíc jsem taky vymyslela první plán útěku. Byl šílený a tušila jsem, že vyjít nemůže, ale nevěděla jsem, jak ten pokus skončí.
V den plesu byl u nás na hradě zmatek. Pak jsme konečně nasedli do kočáru a vyrazili zvláštní rychlou jízdou ke královskému hradu.
Dojeli jsme na nádvoří s kašnou; přivítali nás nějací lidé a vedli nás jakousi chodbou. Rychle jsem musela přemýšlet, jestli mám svůj plán uskutečnit; buď teď, nebo nikdy. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě půjdeme, a já se rozhodla, že svůj plán uskutečním okamžitě. Chvíli jsem šla pomalu a pak jsem sešla z naší cesty na úplně jinou chodbu. Párkrát jsem šla po schodech dolů, párkrát zabočila doleva, párkrát doprava a párkrát šla rovně - šla jsem, jak jsem chtěla, protože jsem se v královském hradě nevyznala.
Těmito cestami jsem brzy došla do sklepení. Temné sklepení, téměř bez světel. Bloudila jsem tam a chtěla pryč, jenže jsem vůbec netušila kudy. Hodně brzo jsem pochopila, že tady Hlavní knihu kouzel a lektvarů nebude; byla by někde v posledních patrech.
Najednou jsem na konci jedné z chodeb zaslechla dupot a řev. Když ta věc, co ten hluk dělala, prošla okolo jedné z mála pochodní, zjistila jsem, že to jsou skřeti. Strašně jsem se lekla a snažila se rychle najít nějakou chodbu, ve které bych se mohla schovat. Samozřejmě jsem párkrát narazila do stěny, ale nakonec jsem nějakou chodbu našla. Stála jsem v té chodbě přitisknutá ke zdi doufajíc, že si mě ti skřeti nevšimnou; snad jsem ani nedýchala. Když přešli, vrátila jsem se do té chodby a znovu se snažila najít východ.
Pak jsem do někoho vrazila. Leknutím jsem vypískla a spadla.
 


Aktuální články

Reklama
pics from DevintArt&Daemon(obaly knih); brushe buď nevim odkud, nebo od Blanch z LC, anebo od goodfriend; fonty: ginga, el!font gothic, vtks revolt, times new roman, a charming font; text v záhlaví z písničky Marilyna Mansona If I Was Your Vampire
»copyright by AngEl 2008 - 2010«