Všechno hezké jednou končí, a tak končím i tady.

Utekla jsem na My life´s ridiculous

6. kapitola - 1. část

29. července 2008 v 21:41 |  ►#_Prokletí Daru
6. kapitola
Útěk a návrat
Den už hodně pokročil. Z rána, do něhož se Lucie probudila kopancem, se stalo pozdní odpoledne. Hluk na ulicích utichal a slunce se začalo sklánět k západu.
Lucie seděla spoutaná a připoutaná ke stěně ve vězení. Vyprávěla svůj příběh, který se podle ní nikdy neměl stát. Ale stal se …
" Probudili nás zrovna na večeři.
Po večeři si mě Mistr zavolal k sobě. A začal na mě ječet kvůli tomu, co o mně říkal král. A znovu mě někam odvedli strážní …
Když jsem se probrala, řekla mi moje služka, že jsem dostala výprask (čím jiným než bičem) a ještě jeden cejch prý za neposlušnost. Taky říkala, že ten den, co se probudím, nemám opouštět pokoj, ale další den už se mám jít zase učit.
A tak jsem se musela učit a pořádně. Jako královna jsem musela umět úplně všechno dokonale, od boje přes tanec až k magii a všem všeobecným znalostem.
David se mnou v té době přestal mluvit. Vysvětlovala jsem si to tak, že mi závidí, ale opravdu nebylo co závidět. Všudypřítomná šerpa označovala to, o čem jsem doufala, že to byl jen zlý sen. Nebyl. Šerpa, která mě doprovázela na každém kroku stejně jako moje cejchy a jizvy, více než naznačovala můj budoucí osud.
Pomalu jsem si začala zvykat na samotu, která tu byla před tím a bude i potom, až ze mě bude královna. Všude bude jen faleš, říkala jsem si tenkrát, a nikde žádný člověk, kterému bych si mohla doopravdy postěžovat. Ach jo!
Něco mi říkalo, že cest úniku z tohohle osudu moc není. Vlastně mě tehdy napadaly jenom dvě možnosti. Jednou byla sebevražda, ale tu bych nikdy neudělala, protože je to podle mě zbabělost. Druhou byl útěk, ale to jsem věděla, že nikdy nemůže být definitivní, protože mě Mistr mohl kdekoliv najít. Vlastně … Musela jsem se vrátit dobrovolně; musela jsem při plném vědomí říct, že se chci vrátit zpátky. Kdybych to neřekla, nemohl mě sem kouzlem dostat, protože jsem už měla dost silnou vůli Mistrovo kouzlo zničit.
Snad čtyři měsíce jsem přemýšlela nad novým plánem útěku a snažila se ho dovést k dokonalosti. A téměř se mi to povedlo … Ale stejně by mi chybělo jedno jediné slovo; to bych se nikdy nedozvěděla.
Všechny věci, které jsem si chtěla vzít s sebou, jsem měla schované pod postelí. Moje služka je vidět nemohla, protože byli pod Schovávacím kouzlem.
Vybrala jsem si den, kdy jsem měla utéct. Opravdu jsem musela mít všechno dobře naplánované. Kdyby se cokoli stalo, kdyby mě chytli, tak bych to schytala; tehdy jsem si raději ani nepředstavovala jak, ale asi by to bylo, jako když jsme měli zabít Denisu.
Takže jsem měla všechno až na to jedno jediné slovo přichystaný.
Mezi hodinami jsme zase měli volno, takže když jsem se vracela z poslední hodiny, tajně jsem utekla svým strážím, které mě hlídali, protože jsem v té době byla moc drahocenná. Plížila jsem se za Mistrem, abych ho mohla bezpečně "uklidit" do jeho pracovny. Prostě jsem ho tam kouzlem zavřela. Když jsem se vrátila ke strážím, dívali se na mě podezřívavě a já vše vysvětlila tím, že mi spadly knihy.
V pokoji jsem popadla přichystané věci k útěku a kouzlem uspala stráže.
Dostat se od hlavní brány k Hlavní knize kouzel a lektvarů trvalo normálně tak dvacet minut; já nebyla ani u hlavní brány a potřebovala jsem být u Hlavní knihy dřív … Byla to fuška.
Po cestě jsem moc lidí nepotkala; stejně by to byli služební a ty se o nás nezajímali - měli svých starostí dost.
Narazila jsem ale na Davida. Přestože jsme spolu nemluvili, zastavila jsem se a zeptala se ho, jestli nechce jít se mnou. On mi ale odpověděl, že když už se sem jednou dostal, tak si to tu taky pořádně užije.
Pak jsem za sebou uslyšela hluk. Rychle jsem se dala do pohybu - do rychlého pohybu. Utíkala jsem po chodbách, schodištích. Ti lidé, co vytvářeli ten hluk, byli ale stále někde blízko za mnou.
Přidala jsem do kroku. Pokusila jsem se ze sebe vymáčknout úplně všechno. Vědomí, že bych mohla být brzo doma, mi k tomu dodávalo energii.
Hluk zeslábl.
Už jsem viděla dveře ke komnatě s Knihou. Už jsem byla skoro u cíle …
Zasáhla mě zezadu do paže dýka. Chtěla jsem si ji vytáhnout, ale za prvé jsem tam moc nedosáhla, za druhé mě ta ruka pochopitelně bolela a za třetí jsem za sebou opět zaslechla hluk.
Donutila jsem se doběhnout ke dveřím; už jsem neměla moc síly. Stála jsem přede dveřmi a přemýšlela, jak je otevřít, protože ty dveře byly porostlé jakousi jedovatou rostlinou. Když jsem tam byla naposledy, řekl Mistr slovo a ta rostlina se rozestoupila a objevila se klika. Ale já to slovo neznala … Nezbývalo mi tedy nic jiného než zabořit ruku do té rostliny a najít kliku.
A hluk se blížil …
Rychle jsem stiskla najitou kliku a pootevřela dveře. V ruce jsem za tu chvíli měla snad na dvacet zapíchnutých malých jedovatých trnů z té kytky a od spousty dalších jsem byla poškrábaná. Nevěděla jsem, co ten jed se mnou udělá; před svýma očima jsem viděla jen jedno: domov …
Rychle jsem vešla do komnaty s Knihou a zavřela za sebou dveře. Pokusila jsem se najít v Knize kouzlo na návrat, ale moc se mi to nedařilo.
Už byli za dveřmi …
Konečně jsem to kouzlo našla, ale zamotala se mi hlava a já myslela, že omdlím. Naštěstí jsem v tu chvíli neomdlela a to složité kouzlo jsem odříkala.
A z místnosti s Knihou se najednou stal můj pokoj.
Chtěla jsem se podívat, co se doma změnilo a kdo je doma. Ale když jsem se otočila, zatočila se mi hlava a omdlela jsem.
Pak jsem se probrala v nemocnici. Pamatuju se …"
" Ty, Lucie, co je to ta "nemocnice"?" skočil jí do řeči z ničeho nic Pyeron.
" Nemocnice …" zamyslela se Lucie. " To je taková velká budova, ve které jsou nemocní lidé a o ty se starají doktoři . ti jsou něco jako tady léčitelé . Stačí?"
" Jo," odpověděl. " A ještě … Lucie, proč od suť neutečeš, když umíš kouzlit?"
" Kdo říká, že umím kouzlit teď?" řekla mile Lucie. " Ne, já už pár let nekouzlím."
" Tak to jo. A poslouchám …"
" Jo, takže si pamatuju, že za mnou byl v tý nemocnici jednou Mistr a snažil se mě přesvědčit s dýkou v ruce, abych se vrátila. Já se mu smála do obličeje, že mě stejně nemůže zabít, takže prý nechápu, proč má s sebou dýku. Takže mě nepřesvědčil a raději utekl.
Pak mě pustili domů. Sice jsem ještě nemohla do školy, ale byla jsem doma. Jednou za mnou byla moje kamarádka Diana. Chtěla mi říct nějaké novinky ze školy a tak. Když vyprávěla, projela mi všemi jizvami z tohohle světa taková bolest, že jsem myslela, že ji nevydržím. Diana se až lekla a začala se ptát, jestli jsem v pořádku. Já ji odpověděla, že to bude dobrý, ale ať na mě chvíli počká v pokoji.
Prohledala jsem celý byt, protože jsem věděla, že tam někde je. Musí být … můj Mistr…
Našla jsem ho v kuchyni. Čekal tam na mě tentokrát beze zbraně.
" Půjdeš se mnou?" ptal se.
" To jsi obětoval svůj čas jenom proto, aby ses zeptal na tohle, když stejně víš jaká bude odpověď? Ne, nikdy se nevrátím."
" Hmmm… Tak mi aspoň pověz: obětuješ raději rodinu nebo přátele?"
" Ty nech být!" zaječela jsem a tišeji dodala: " Ty s tím nemají nic společného!"
" Myslíš …? Každopádně sis vybrala … Sama sis určila osud a určila jsi ho i ostatním …"
" Počkej …!" zaječela jsem za ním, ale on už byl pryč. Vzteky jsem po něm hodila nůž, ale trefila jsem jen dveře za ním, protože Mistr už byl pryč.
Vyndala jsem ze dveří nůž a vrátila se k Dianě.
Po pár dnech jsem šla do školy. Už doma jsem byla hrozně překvapená, že mě postrádali "jen" asi tři týdny, když já jsem tu zatím prožila okolo roku a půl života. Ale ve škole jsem aspoň nemusela tolik dohánět. Víš, my se tam neučíme jen číst psát a počítat, ale i historii naší země, místopis nejen naší země, nauku a přírodě a několik dalších věcí, které jsou ale složité na vysvětlování.
Hned ten první den jsem se chtěla sejít se svými kamarády. Sešli jsme se …
Šli jsme na hřiště; chtěla jsem jim vysvětlit, kde jsem byla a hlavně co se stalo s Denisou.
Sedli jsme si na trávu, ale já brzo vstala a začala okolo nich chodit.
" Ještě pořád věříte na duchy, kouzla a tak?" začala jsem otázkou.
Tak po různu přikývli, že jo.
" To je dobře …
Možná, vlastně určitě, mi to nebudete věřit, ale je to pravda. Vy to vnímáte, že jsem byla pryč tři týdny, já ale prožila rok a půl kdesi v úplně v jiné zemi, jiném světě.
Byla jsem tam kvůli Daru, díky kterému můžu ovládat kouzla. Tam jsem byla, abych se je naučila ovládat. Nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou a zdaleka ještě neumím všechno. A přestože vím, že ten útěk nemůže být nikdy definitivní, musela jsem sem, za jedno abych vás viděla a za druhý že sem to tam už nemohla vydržet.
Ale to je fuk …
Hlavně …"
" Takže … ty umíš kouzlit?" skočila mi do řeči kamarádka Nora.
" Jo a dokážu vám to, ale až vám řeknu tohle. Denisa … Denisa už nepřijde. Nikdy. Ona je … Je totiž mrtvá."
Ta zpráva je zasáhla a nechtěli jí věřit. Nejspíš jsem neměla dodávat to, co jsem dodala, ale já se potřebovala vypovídat.
" Je mrtvá; vím to určitě. To já jsem ji zabila …"
To bylo ještě větší ticho než hrobové. Nakonec to ticho prolomil Dan.
 


Aktuální články

Reklama
pics from DevintArt&Daemon(obaly knih); brushe buď nevim odkud, nebo od Blanch z LC, anebo od goodfriend; fonty: ginga, el!font gothic, vtks revolt, times new roman, a charming font; text v záhlaví z písničky Marilyna Mansona If I Was Your Vampire
»copyright by AngEl 2008 - 2010«