Všechno hezké jednou končí, a tak končím i tady.

Utekla jsem na My life´s ridiculous

Takhle to přece nemůže jít dál ?!

17. října 2009 v 18:11 | AngEl |  ►#_Poruchy příjmu potravy
Bez obrázků .. stejně by mi někdo, pokud by se vůbec někdo obtěžoval, napsal, že je to fotomontáž .. a na vysvětlování nemám sílu .. už ne ..
Včera večer, než jsem se odebrala do postele, jsem se koukala na některé náhodné blogy. Narazila jsem na soupis jídla, co ta určitá osoba snědla .. pak jsme si projela vše co tam má napsané .. a asi jsem pochopila .. budoucí anorektička ..

Nechala jsem jí tam vzkaz, který ale stejně asi nebude brát na vědomí. Smaže ho a pak možná časem zjistí, že to byla pravda ..
Nikdy bych se o anorexii nezajímala. Proč? To se přece mě ani nikoho v mém okolí netýká. Omyl. Týká. Nikdy před tím, ale dnes ano. Po tom, co se stalo, ano.
Všechno se stalo v devítce. A všechno začalo ještě před ní o prázdninách.
Kámoška L. /doufám, že mi odpustí, že to sem píšu, ale jinak to nepůjde/ byla /a zase je/ taková normální, možná trošku opláclá holka. Nikdy mi nepřišlo, že jí nějak extra vadí její postava. A přesto něco muselo být ..
Byly prázdniny. Koupaliště, procházky do lesa. A pro L. taky počítač s internetem. Byla na něm snad každý den, což by ani nebylo špatné. Horší bylo /ale v té době mi to přišlo docela normální/, když přišla s podivnýma básničkama o depresích a sebevraždách. Kousek jedné básničky si stále pamatuji ... Nic. Jen tak jsem to přecházela, že si našla novou zálibu. Psávala si taky hodně s neznámýma klukama. Ale tak co: bylo nám čtrnáct.
Nástup do školy. Všechno bylo v mých očích v naprostém pořádku. Ničeho špatného jsem si nevšimla. Kdesi v říjnu jsem si všimla, že má L. nějak moc hubené ruce; že jí vylezla moc kost u zápěstí, tak jak to bývá u hubených holek. Ale co, tak hubne. Nic špatného jsem na tom neviděla. Čekaly nás taneční.
Někde na začátku prosince se vrátila naše učitelka na tělocvik po nemoci a kdesi o jednom z prvních tělocviků zase s ní se tak zadívala na L. a povídá: "Jsi nějaká hubená. Jí vůbec?" Ta poslední otázka patřila mně. Jak jsem to mohla vědět? Sice jsme byly kamarádky, ale tak moc jsem jí nesledovala. A už vůbec jsem o ní nic nevěděla doma.
Začaly ve mně hlodat pochybnosti. Jedna z věcí, která se podílela na tom, že mě to tak hrozně sebralo, bylo, když se kámoš D. s bavil s kámoškou D. o L., o tom, že chodívala pořezaná. Nevím, jestli to byla pravda, ale já si ničeho nevšimla.
Začala jsem si L. víc všímat. Vzpomněla jsem si, jak byla snad měsíc poránu strašně protivná. Jednou se na mě obořila jenom proto, že jsem se na ní jen podívala. Bylo to nesnesitelné. A pak to přestalo.
Všimla jsem si, že ke svačině jí jen jablko. postupně se omezila na jednu piškotu, myslím. Spadly mi klapky z očí; viděla jsem jak strašně vypadá. Kůže na ní visela; bylo to strašné. Ale i tak jsem si stále říkala, že ona anorexii nemá, že všechno zhbla, když chodila se psem. A dlouhou dobu nebyl nikdo sto mi říct, že to tak není.
A pak přišel ten den. O jedné z přestávek si nás, mě a kámošku D., zavolala třídní a řela nám to. Řekla, že L. má anorexii a že v pondělí nastupuje do nemocnice. A bylo to tu. Pravda. Doma jsme se zavřela do pokojíku ve snaze se s tím vyrovnat sama. Nakonec jsme to všechno musela někomu říct, protože jsem to nemohla vydržet.
Tak tedy nastoupila do nemocnice. Čtrnáct dní před Cermatama. Psávala jsem si s ní SMSky a ze začátku z nich bylo cítit, jak je strašně naštvaná. Později se to všechno změnilo ve strach. A nejlepší bylo, když se mě L. den před tím, než ji pustili, zeptala, jestli vím, proč tam je. Napsala jsem jí, co se povídá, a to že má anorexii, ale že já tomu nevěřím /což byla stále tak trochu pravda/. Nikdy jsem od ní neslyšela, co jí je ...
Vrátila se a všechno vypadalo, že je v nejlepším pořádku. Jedla a všechno bylo v pohodě. Asi měsíc. Pak to začalo znovu. Znovu se v jídle nimrala až jsem už neměla nervy na to sedět u ní a čekat, až to dojí. Prostě jsem odešla. Tak jako jsem to dělala vždycky.
Začaly nám taneční. Ona do nich chodila jen do první prodloužené, protože pak ji rodiče znovu odvezli do nemocnice, tentokrát do Prahy. Byla tam přes přijímačky, přes celý zbytek tanečních. Neviděla tu to krásné jaro, nebyla s námi ve škole. A není na oficiální třídní fotce.
Prakticky každý týden jsme jí po její sestře posílala dopisy. Zpátky jsem dostala dva. V prvním lituje toho, co udělala, a ve druhém .. už nevím, ale myslím, že v něm už si zase myslí, že je moc tlustá.
Kdesi po našich přijímačkách a před Věnečkem nás za ní její rodiče vzali. Byl horký květnový den. V Praze kvetly šeříky /neodpustim jim, že mi svou vůní tohle připomínají/. Pamatuji se, že jsem byla jako opařená. Nevěděla jsem, co říkat, co dělat. Jen jsem seděla a poslouchala. Co bylo dobré bylo, že už L. vypadala líp.
V Praze si pobyla asi měsíc a půl. Pak s námi dochodila školu. Na školu jí vzali v náhradním termínu, který pro ni vypsali. Už si moc nepamatuji její chování, když se vrátila.
Jsou to dva roky. Vypadá stejně jako kdysi. Na ní tohle není znát. Ale ve mě to nechalo hlubokou stupu. A ta se nikdy nesmaže. Z nejoptimističtějšího optimisty se stal pouze realista se sklony k depresím.
Rozčilu je mě, když někdo, kdo není tlustý, si stěžuje na své "špeky". Ale vysvětlujte jim to! Ten, co si tímhle neprošel, nikdy nebude vědět, jaké to je, když máte výčitky svědomí, že jste určitě mohli něco udělat a vy jste to neudělali. Snažím se na to zapomenout, ale to se mi nikdy nepovede ..
 


Komentáře

1 Whispering Sun Whispering Sun | Web | 24. července 2010 v 11:07 | Reagovat

Nikdy jsme přímo do anorexie nespadla.Ale ocitla se na její hranici.Vpyadala jsme podobně jako tvá přítelkyně,nikdo mě nepoznávám,všem jsme se hnusila,trpěla depresemi a lítostí.Kdysi na místní pouti se to zlomilo a jistá známá byla ze mě tak šokovaná,že ještě ten den přišla k mé babička a vyptávala se,co se děje apod.Následně jsem musela s babičkou k výživové specialistce.Dnes už je to víc jak rok,kdy jsem u ní byla poprvé.Napsala mi jídelníček,kde k hubnoucímu režimu přidávala potraviny tak,aby to pro mě byl přibírací.Díkybohu jsem nebyla v žádné nemocnici,ale při měření a vážení u této specialistky jsme se dozvěděla,že vydržela bych maximálně půl roku,pak bych zkolabovala.Od té doby jsem se jídelníčku držela.Když jsme trochu zesílila,začla dost posilovat a zvýšila sport.Teď je ze mne holka normální váhy s pořádně vysportovanou postavou a zdravou životosprávou.Znám taky několik blogu,na které jsem náhodou narazila.Jedna dokonce měla anorexii a ani se pořádně nevyléčila a už zase hubne.Kdybych jim napsala,že jsem zažila něco podobného,vysmějous e mi ať táhnu někam a nechám je žít(typické reakce).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
pics from DevintArt&Daemon(obaly knih); brushe buď nevim odkud, nebo od Blanch z LC, anebo od goodfriend; fonty: ginga, el!font gothic, vtks revolt, times new roman, a charming font; text v záhlaví z písničky Marilyna Mansona If I Was Your Vampire
»copyright by AngEl 2008 - 2010«