Všechno hezké jednou končí, a tak končím i tady.

Utekla jsem na My life´s ridiculous

Hřbitov dětství – kolébka dospělosti

15. října 2010 v 20:17 | AngEl |  Cogito, ergo sum
sad
Samozřejmě, každého /dobře dám si rezervu, skoro každého/ asi napadne psát o hřbitově jako místě. Dobrá, nebudu lhát: taky mě to napadlo. No co, náš hřbitov prošel změnou - vykácely naše krásné vzrostlé lípy a místo nich na jaře vysázeli mladé stromky. Což ale naprosto změnilo tvář tohoto místa posledního odpočinku. Ale co, rozčilovat se nemá cenu; nikdo to nevrátí. Stromy časem dorostou /jenže to už budu starší/ a vše bude jako kdysi. A stále to bude jedno z nejtajemnějších a nejklidnějších míst u nás. V tom si nemůžu prostě pomoct.


Někdy si pročítám články, které už byly napsány. Teď jsem narazila na jeden, který kritizuje, co už bylo napsáno. A tak napůl je to určitě Maruškou zkritizované spravedlivě. Ale je pravda, že lidé mohou mít rozdílný názor a ve svobodném státě mají právo ho vyjadřovat. Každopádně jsem si pročítala komentáře a jedne mě zarazil/zaujal. Ano, vypadá, že je nemožné, aby byl někdo takhle hloupý, ale proč je takových lidí na blogu poměrně dost /aspoň myslím/?
Těžko říct, jestli jsem před těmi pěti lety byla nějaká umírněná a moudrá puberťačka /na to také komentář naráží, že to psala jen znuděná puberťačka, která má potřebu ze sebe dělat kokota/. Asi bude rozdíl /tehdy podle mě ještě byl, teď už asi těžko/ mězi námi z vesnic a z města. Mezi těmi, co mají ty "šopy" po ruce a těmi, kteří prostě jen lítají venku, v lese a na hřištích, a dělají vylomeniny. Ale vem to čert ...
... nebo nevem. Vlastně jde o období života. O pubertu, která postupně přechází do období "nikoho, ničeho". Kdy člověk není ještě dospělý /formálně, "občankově"/, ale kdy už se necítí být tím pravým dítětem. Hřbitov dětství, kolébka dospělosti ...
Podle mě přichází se střední. V devítce se ještě člověk vyblbne, je mu patnáct šestnáct, poslední rok na té pitomé základce a pak frr! Být jiný, začínat odznova. Jenže jaké rozčarování, když najednou přijde nato, že to taky není fajn, že fajn už bylo. Asi tak jsme si připadali my v prváku. Hozeni někam jinam, cítit se trochu nepatřičně.
A rok se překulí a je mu sedmnáct. Poslední rok "dětství", kdy se už chceme považovat za dospělé. Ale copak to jde?!
Už dlouho vím, že nechci, aby mi bylo osmnáct, abych byla formálně dospělá. K čemu mi to bude? A co se tím změní? Dobře budu si moct udělat řidičák, fajn, budu si moct kupovat alkohol a cigarety, fajn, ale jak se tím změním já? Co to znamená?
Některým z mých kamarádů už osmnáct je a jsou pořád stejní. V mých očích jsou stejní, jako když jsem je poznala ve školce, na základce, v prváku. A pokud se mění, není to věkem, ale zkušenostmi. Dosáhnout určitého věku rozhodně neznamená být moudrý a mít nějaké potřebné zkušenosti. Určitě to není přímá úměra.
Asi si půjdu ještě měsíc užívat toho období "ničeho", hřbitova sladkého dětství a kolébky až příliž reálné dospělosti. Nechte mě naskočit do stroje času a posunout se dpředu/dozadu v čase. Ale ne, je to vědecky nemožné. Ale jako jeden z mých nereálných snů to je dokonalé ...

sad
 


Komentáře

1 Baka - chan Baka - chan | 15. října 2010 v 20:27 | Reagovat

Ahoj,máš krásný blog a hlavně dess,ještě se tu porozhlédnu,začíná se mi tu fakt líbit.. :-)

2 Luego Luego | Web | 15. října 2010 v 22:29 | Reagovat

Tento článek se mi moc líbí...většina lidí píše o hřbitovu jako o místu, ty si to pojala jinak...originálně. Období "nikoho a ničeho" je mi docela dosti známé, připadá mi, že se nemůžu nikam zaškatulkovat....

3 vivienne vivienne | Web | 16. října 2010 v 12:52 | Reagovat

krásně jsi to napsala a navíc je to originální :-)
Z mé bývalé třídy jsme se jako jediná netěšila pryč, ani po tom měsíci a půl(lze-li to tak říct) se mi na nové škole nelíbí, lidi tam jsou dost jiní, ale to tu teď nechci řešit..
V tom výše popsaném období se teďka nacházím, nechci se oficiálně stát dospělou i když už teď na mě všichni křičí ať se chovam jako dospělá a ne jako dítě, když se ale chci zachovat dopěle, oni o mě rozhodují sami a beze mě.
No nic omlouvám se, že se ti tu tak vykecávám...

4 Lufristia Lufristia | Web | 29. října 2010 v 21:46 | Reagovat

Napsala jsi to velmi dobře!
Taky jsem poslední rok čekala, až ze základky vypadnu! A ano, mám možnost začít odznovu, chytla jsem se jí. Ale jsem to prostě pořád jen já. A cítím se nepatřičně!
Dospělost mě nikdy nelákala. Vždycky jsem si říkala, jak by bylo fajn zmrznout na 17 letech. S dospíváním člověk ztrácí kus svého dětské smýšlení. Tu část, která živí fantazii. A já o tuto část taky strašně nechci přijít!...
Správně jsi nazvala toto období, obdobím "ničeho a nikoho"...myslím, že je to až dost vystihující...
Jen mě udivuje, jak málo si dospělí pamatují z tohoto období a dělají nám ho tak ještě těžším!...Tedy, co se mě týče!
Velmi originální článek. Myslím, že když zadávali toto téma, nikoho nenapadlo, že to někdo může pojmout i takto! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
pics from DevintArt&Daemon(obaly knih); brushe buď nevim odkud, nebo od Blanch z LC, anebo od goodfriend; fonty: ginga, el!font gothic, vtks revolt, times new roman, a charming font; text v záhlaví z písničky Marilyna Mansona If I Was Your Vampire
»copyright by AngEl 2008 - 2010«